Očistec
**==***==**
Z
knihy duše v očistci : Maria Simma a Videní očistce - a traktát o
očistci svátá Katarina Janovská, Mária Simma ( cirkevne schválené )
Bůh, k němuž dospějeme, je nebem; Bůh, kterého ztratíme, je peklem; Bůh, který nás očišťuje, je očistcem. Hans Urs von Balthasar (1905-1988)
Duše v očistci
musí tolik trpět kvůli své nedbalosti, kvůli pohodlné zbožnosti, kvůli
nedostatku horlivosti pro Boha a spásu bližních. Jak se jim dá pomoci,
když ne zadostiučiňující láskou, která za ně obětuje ty činy ctností,
které ony samy v životě zvláště zanedbávaly ?
Kdyby
lidé věděli, jakou moc mají tyto dobré duše v očistci nad Božím
Srdcem, a kdyby věděli, jakých milostí je možné dosáhnout na jejich
přímluvu, jistě by nebyly tak opuštěné; musíme se za ně hodně modlit,
aby se ony hodně modlily za nás.
Sv. Jan Maria Vianney, farář arský (1786-1859)
Probuďte se, spáči,
proste Boha za duše v očistci !
Kdybychom vědéli, jakou cenu pro věčnost má jediná mše svätá
Kdybychom vědéli, jakou cenu pro věčnost má jediná mše svätá, byly by kostely plné i ve všední den
V hodiné smrti jsou mše sv. jichž jsme se zbožné zúčastnili, naším největším pokladem; jsou mnohem cennejší než mše svätá které se za nás slouží po smrti.
Rodiče a vychovatelé si stežují, že děti jsou dnes drzé a neposlušné.
Má to svou
príčinu. Kdysi chodily déti denné na školní mši svätou; modlitba a sv.
pŕijímání jim dávaly silu k poslušnosti a plnéní povinností.
Ani
otec, ani matka, ani žádný katecheta nemuže dát do srdce dítéte to, co
tam múže vložit Spasitel pri mši sväté a ve svatém pŕijímání.
Také se mne ptali, zdali má smysl a cenu
zapalovat svíčky nebo lampičky. Ano, má, hlavné jsouli posvécené. Ale i
když nejsou posvécené, uvážme, že pŕece kupujeme svíce nebo olej z
lásky k zemŕelým a každý úkon lásky má velikou cenu.
Rovnéž svěcená voda je duležitá, když jí užíváme s vírou a dúvěrou.
Je škoda, že v mnohá domech už nemají kropenku
Nezáleží na tom, zdali vylijeme celou konvičku nebo jenom kapku; lepší je kapka spojená s modlitbou za duše v očistci.
Je škoda, že v mnohá domech už nemají kropenku. Tím ztrácejí příležitost obětovat svěcenou vodu za duše v očistci.
Které hřichy se v očistci nejvíc trestají ?
Hríchy proti
lásce, nactiutrhání, pomluvy, nedostatek smírlivosti, hádky ze zištnosti
nebo závisti ...... znamenají na véčnosti velkou tíhu.
Máte napr. néjakého pobudu.
Mohl z ného byt dobrý človék, kdyby se s ním bylo dobre a laskavé
zacházelo. Neodsuzujme takové lidi, ani se jim nevysmívejme, velice to
naši duši škodí. Jak často osamélí lidé naŕíkají, že jim nikdo nepomuže.
Pritom v sousedství žijí mladí chlapci, ale ani jim nenapadne odhrnout
starým a bezmocným sousedúm v zimé sníh a uvolnit jim cestu. A přece
právé skutky lásky budou na véčnosti nejvíc odměnény.
Jak často se hreší nelaskavými řečmi a soudy, o tom by se dala napsat celá kniha.
Kdybychom se řídili napomenutím Matky Boží: „Buďte ke všem lidem laskaví a dobrí", obrátila by se většina lidí a nemuseli bychom se bát komunismu.
Slovo múže zabít, ale slovo múže také uzdravit. Láska pŕikrývá množství hříchú.
Buďme laskaví hlavné ke svým nepřátelum.
Byt dobrí k tém, kdo nám dobro prokazují, to činí i pohané, říká Ježiš
Kristus. Ale činit dobre tém, kdo jsou vuči nám nepŕátelsky naladéni, to
je pravé kresťanské jednání, to od nás Spasitel žádá, tím bychom mohli z
mnohého nepřítele udélat přítele a sobé ušetřit velkou část očistce.
Co trpí duše v očistci ?
To má tisíc podob. Je tolik druhu
očistce, kolikje duší. Každé duši se stýská po Bohu, a to je snad
nejpronikavéjší ze všech bolestí. Jinak je každá duše trestána tím, čím
hŕešila, jak konečné je tomu zčásti i zde na svété, kde po špatném
skutku násle-duje trest.
Kdo nadmerné jí, trpí bolestmi bŕicha a
nadmérnou váhou, kdo príliš kouŕí, otravuje se nikotinem a trpí často
rakovinou plic atd.
Žádná duše by se z očistce nevrátila ke
svému pŕedchozímu životu, nechce zpét do tmy, v níž my žijeme, protože
už poznala, o čem my nemáme ani tušení. Duše si přejí očistec, očistný
oheň, tak jako zlato se chce v ohni zbavit nečistôt.
Umíme si představit mladé děvče, které by chtělo jít na první ples ve špinavých šatech a s neupravenými vlasy?
Duše v očistci má už jasnou predstavu o
Bohu, Buh se jí ukázal v takové zářivé, oslepující kráse a čistoté, že
by ji ani všechny sily nebeské ne- dovedly pohnout k tomu, aby
pŕedstoupila pred Boha, dokud na ní bude lpét sebemenší škvrna.
Teprve jasná, dokonalá duše se odváži jít v ústrety věčnému světlu a Božské dokonalostí, aby spatřila Boha v tváří v tvář.
Proč délám prednášky ?
„Musíš jítvšude, kde té žádají," "kají
duše z očistce, „to je tvúj apoštolát." Také koncil žádá, aby laici více
apoštolský pracovali. Každý katolík dostal biŕmováníií1 úkol podlé
svých daru praco- vat pro víru a pravdu. Proto je r0ou povinností délat
tyto prednášky, i když to i množí knéží nechápou a pŕes žádosti svých
vé- ŕících je nepovolují. Modleme če 2a takové knéze. Nechci nie za
prednášky a diskuse, musí mi jenom zaplatit cestu a stravu. Už mi také
pŕedhazovali, že dostanu víc dobrovolných daru, než mne stojí cestovné.
Je to pravda, ale já to nepotŕebuji pro sebe. Pŕijde to do „pokladničky
duší v očistci", kam ostatné pŕi- jde každý pŕebytečný haléŕ. Vše patrí
duším v očistci, které žádají o mši svätou nebo néjaký dar na dobrý
účel.
Jsem zvyklá na jednoduchý život V rodném
domé, když jsem chodila do školy, jsme v poletí*16 a večer neméli nie
jiného než polévku a kousek chleba, a Přece nás všech osm déti vyrostlo
ve zdraví. Často by lidé býli z dravéjší, kdyby méli prostší stravu.
Lidé se mé ptají, do jakých jsem
chodila, když dovedú délat takové prednášky. Chodila jsem jenom osm let
do obecné školy. Ale svým stykem s dušemi v očistci jsem se mnohému
naučila a zménila jsem se. Mám také velkou dúvéru v Ducha Svätého.
Teprve až se naučíme S dťrvérou vzývat Ducha Svätého, poznáme, jak
mocné nám pomáhá. A jak duležité je jeho pŕispéní hlavné pri výchové
déti; flikdy nemohu dost radit rodi- čúm a vychovatelúm, aby prosili
Pucha Svätého o osvícení.
Je treba odpouštét až za hrob?
Jednou ke mné přišel nějaký rolník a
stežoval si: „Právě stavím stáje. Pokaždé když zeď vytáhnem do určité
výšky, spadne mi na druhé strané. Už jsme všechno vymišleli, a chybu
vúbec nenacházíme, musí v tom být něco nepřirozené .... Co máme délat
?"
Ptala jsem se: „Nemáš mezi zemřelými nékoho, kdo proti tobé néco mél nebo ti byl nepřátelský?"
Odpovédél: „ Ale mám a hned jsem si myslel, to múže byt jen on a že mi ani z hrobu nedá pokoj."
Přeje si jenom, abys mu odpustil
Nedá tí pokoje, dokud mu ze srdce neodpustíš."
„Co? Tomu mám dpustit, když mi v životé tolik uškodil, aby jenom mohl odletět do nebe? Ne a ne, jenom ať si svoje odpyká."
Musela jsem ho uklidňovat: „ Právé proto neletí do nebe, musí si to odpykat.
Že potom to bude lépe snášet. Nedá tí pokoje, dokud mu ze srdce neodpustíš."
Stále tomu nechty rozumét, a proto jsem
se zeptala: „Nač se potom modlíš v Otčenáši .Odpusť nám naše viny, jako i
my odpouštíme našim viníkúm'? Vždyť prakticky Pánu Bohu říkáš: Nesmíš
mi odpustit, protože já bližnímu také neodpouštím."
Musel pŕipustit: „Ano, teďje mi to
jasné." Podarilo se mi ho přivést k rozhodnutí- „Ano, ve jménu Páné mu
odpouštím, aby také mné Pán Búh Odpustil."
Jakým zpusobem dostávam odpovéď?
Pouze v první sobotu v mésíci nebo na
svátek P. Márie se mohu ptát, zdali je dosud nékterá duše v očistci.
Když se nékte- rá duše zjeví a poté, když mi ŕekla, co potrebuje pro své
osvobo- zení, ješté u mne zustane stát, vím, že mohu položit otázku.
Odpovéď však už nedc)stanu Qd této duše, které otázku položím, a to
prosté proto, že ona už bude vysvobozena, když se udéla- lo to, oč
požádala.
Odpovéď přinese jiná duše, která smi pŕijít požádat o pomoc pri vysvobození.
Ta řekne, když už přednese svoji
záležitost, že duše X. je ješté v očitci; nebo už je vysvobozena. Ve
svém seši- té mohu potom zji^t, ^do se na jméno oné duše ptal, a zprá-
vu té osobé sdélit.
Múže však nékdy trvat dva i tri roky, než dostanú odpovéď. Ale často je to dŕíve; podlé toho, jak Búh chce.
Zda mohou duše z očistce řici kdo je v pekle, to nemyslím; ale nedá se z toho vyvozovat, že žádné peklo není.
Ach, peklo existuje a množí lidé jsou v pekle! Ptá-li se mne nékdo, jak nejistéji nepřijít do pekla, řeknu mu:
„Buďte pokorný, pokorný človék do pekla nepŕijde, ale pyšný je v nebezpečí véčného zatracení."
Pomáhají plnomocné odpustky v hodine smrti ?
Jednou
se dal néjaký muž ptát na svou zemŕelou ženu. Odpo véď byla, že tato
žena je ješté v očistci. Bylo zvláštni, že tato pani byla v nékolika
bratrstvech, kde bylo možné získat odpustky v ho- diné smrti; dalo by se
tedy pŕedpokládat, že není v očistci.
Ptalajsem se jedné duše a dostala jsem
odpovéď: „Abychom sami pro sebe mohli dosáhnout plnomocných odpustku,
musí být duše úplné osvobozena od veškerého lpéní na pozemských vécech;
jenom tehdy získá plnomocné odpustky. K tomu je mnoho potřebí.
Máme napr. na smrtelné posteli matku
pěti déti a ta musí Pánu Bohu říci: ,Chci jenom to, co chceš Ty, život,
nebo smrt, úplné podlé Tvé vúle.' To vyžaduje mnoho, človék musel
pŕedtím v takovém duchu žít, jinak to nesvede."
Příjdou také děti do očistce ?
Ano, také déti mohou pŕijít do očistce, a
to i ty, které dosud nejsou školou povinné. Jakmile díté ví, že néco
není správné, a pŕece to udélá, proviňuje se. Takové déti nemají žádný
dlou- hý ani téžký očistec, protože jim chybí plné pochopení.
Neříkejte však, že díté tomu dosud nerozumí;
díté chápe víc, než si myslíme, a má citlivéjší svédomí než dospélý. Co
se déje s nepokrstenými détmi, které zemrou ješté pred krstem? Pro
takové déti je také nebe, jsou šťastné, ale nepatří na Boha.
Vědí však o tom tak málo, že věří, že mají to nejlepší, co muže být.
Co se sebevrahy, jsou zatraceni ?
Ne, ve vétšiné prípadu nejsou pri
plném rozumu a nevédí, co činí. Mnohem víc zodpovédnosti nesou ti, kdo
zavinili jejich sebevraždu.
Přijdou také jinověrci do očistce?
Ano, i ti, kdo nevěřili v očistec. Netrpí v očistci tolik, co katolíci, protože neméli k dispozici tolik milostí, ovšem nemají potom ani stejnou blaženost.
Samy si duše v očistci nemohou pomáhať ?
Ne, vubec nemohou samy sobé pomáhat, ale nám mohou pomoci, když je o pomoc prosíme.
Napomenutí duší z očistce.
Často dostávala Márie Simmaová od duší v očistci napomenutí a praktické rady. Nékteré
zde krátce uvedeme: Neuctívá se už Nejsvétéjší svátost oltárni tak, jak
by to mélo být. V mnohá moderních kostelích neni už Nejsvétéjší svátost
ve stredu kostela.
Často dostávala Márie Simmaová od duší v očistci napomenutí a praktické rady. Nékteré
zde krátce uvedeme: Neuctívá se už Nejsvétéjší svátost oltárni tak, jak
by to mélo být. V mnohá moderních kostelích neni už Nejsvétéjší svátost
ve stredu kostela.
Často se malují obrazy a dělaji sochy, které se vysmívají tomu, co predstavují.
"Rovnéž považuji za nedostatek pokory a
úcty, když se požaduje, aby se sv. pŕijímání prijímalo vstoje a bez po-
kleknutí. Neznamená to, že by se nesmelo pňjímat vstoje, napr. nemocní a
starší lidé. ( Papež Jan Pavel II. se vyjádřil k přijímání na ruku a
řekl: „Dotýkat se posvěcených částeček a rozdávat je vlastníma rukama je
privilegiem posvěcených osob. )
„ Více času by se mélo vénovat modlitbé ružence. Ruženec má velkou moc. Panna Maria je pomocnicí kŕesťanu.".... 
O sv. rúženci
O sv. rúženci
„ Všude narážím, když z príkazu duší v očistci upozorňuji, že neslušné oblékání podporuje nemravnost. Tuto vec treba brát vážne a ženy zde mají velkou zodpovédnost."
„Duše z očistce si také přejí, aby se
včas udélala závet. Jak často se spory vlečou i do tretí generace,
protože buď nebyla učinená závéť, nebo byla nespravedlivá."
„Je dúležité, aby každý pomáhal budovat
Boží království. Rodičejsou zodpovední, když na ném nedovolí détem
aktivné spolupracovat. Mladí se proviňují, když odmít- nou z pohodlnosti
néco pro Boží království udélat." Stavba kaple
Jedna
duše z očistce se vyjadrila, že si Matka Boží preje, aby v Sonntagu
byla vybudována kapie. Označila presné místo, protože tam kdysi byla
polní kaplička s obrazem Panny Márie. Ta byla roku 1914 kvúli stavbé
cesty odstranéna.
Uvedomila jsem o tom svého zpovédníka,
který se véci vážné ujal, protože védél, že na tom místé skutečné
stávala mariánská kapie. Mohli si na ni vzpomenout jenom starí lidé.
Kapie Rufenen (volajících) - Rufana -
byla postavena far- ním provizorem Aloisem Moritzem místo zlomeného
sloupku u cesty do osady Turtsch. Byla to polní kapie ke cti Matky Boží,
byla brzy zchátralá a v roce 1914 byla zborená.
Na jejím místé nechal postavit farár Alfons Matt v letech 1958/59 novou kapii. Má rozméry sedmkrát tri metry
Videnie očistca
SMYSL MILOSTÍ, KTERÉ DOSTÁVÁŠ
V závěru večerní modlitby se přede mnou
zjevil můj strážný anděl. Jeho nesnesitelně třpytivou tuniku zdobil
ohnivě červený kříž: byl rudý jako krev a ostře zářivý.
Pochopil jsem, že se mám ještě horlivěji modlit a připravovat na nová utrpení. Řekl mi:
„Pochválen bud Ježíš Kristus! Jeden z
tvých blízkých je ještě v očistci. Modli se za jeho vysvobození a
vybízej i druhé, aby se za něho modlili, Nejsvětější Trojice si to
vroucně přeje.
Kdyby mohla, okamžitě by vyprázdnila celý očistec! Jestliže se budete modlit a přinášet oběti, bude tato duše vysvobozena na Velký pátek."
Tato slova mě ohromila. Zdál se mi to dlouhý, ale zároveň i krátký čas.
Nevím, co na to říct. Vždyť po smrti již neexistuje čas, alespoň ne
podle našich představ.
Je to už něco úplně jiného. Ptám se anděla, zda má ten člověk ještě hodně trpět a co mám dělat.
Anděl odpovídá: Ano, trpí více,
protože se blíží jeho vysvobození. Ale jak víš, je to utrpení z lásky.
Modli se, obětuj za něj svoje mše, často se modli ,Můj dobrý a
nejlaskavější Ježíši', zejména po přijímání. Především konej pokání!
Půst a pokání jsou největší pomocí pro
svaté duše v očistci. K tomuto umrtvovánísi však musíš vyžádat souhlas
od svého otce... Umŕtvuj své smysly, především oči a jazyk, poněvadž Bůh
potřebuje duše mlčenlivě a vnitřně připravené. Trápenia zármutky
uchovávej jen pro Ježíše, jen jemu se s nimi svěřuj. Nespoléhej se na
své bratry: musíš být duší radosti v kříži. A když poznáš hříchy této
duše, dej za ně náhradu ctnostmi, které jsou jejich protikladem,
odpovídají jim takřka v opačném smyslu..."
Cože ? Ty víš moc dobře, co máš delat !
Především konej pokání!
Vidím tu osobu v jasných plamenech.
Říkám svému andělovi a této duši, že už někdy nevím, co mám dělat,
protože se často bojím, že se mýlím, že jsem obětí své vlastní
představivosti.
Anděl na mne přísně pohlédl a duše mi rázně pověděla: Cože? Ty víš dobře, co máš dělat!
Máš mnoho milovat, hodně se modlit, mlčet o Božích darech, a zvláště být poslušný svého otce. Nedej se odradit!
Ať nám tvé váhání neuškodí, vždyť vaše
modlitby, vaši pomoc potřebujeme nejen pro nás samotné, ale především
pro Boha! Protože to je vaše úloha, tím se Pán oslaví."
Toto pokárání mě znovu postavilo na nohy, smím-li to tak říct.
A ta osoba rázně a zároveň laskavě pokračovala: Není třeba si klást otázky, Bůh ví, jaké má s tebou záměry.
Nechej ho působit, ať může uplatnit svou
milost! Tyto milosti ti uděluje k tomu, abys je svěřil svaté Církvi.
Bůh to chce využít pro dobro, probudit spící duše, připomenout lidem
uzavřeným ve svém egoismu, že jejich život nekončí na zemi, ale že
pokračuje i po tělesné smrti.
Dnes
lidé vůbec nemyslí na očistec, dokonce jeho existenci popírají stejně
jako existenci pekla: musíš jim říct, že nebe, očistec a peklo
existují! Ano, i peklo, i peklo existuje, a bohužel není prázdné!" V
krátkém záblesku mi ukázal tajemství pekla.
Myslel jsem, že ze šoku omdlím, ale
nevydal jsem ani hlásku. Můj anděl mě podepřel a duše pokračovala: Bůh,
který je samo Dobro, však chtěl odhalit toto velké tajemství očistce
své lásky. Mnozí světci, poučeni Boží moudrostí a naplněni jejím
světlem pravdy, poučovali a psali o tomto tajemství lásky, aby oslavili
Pána v jeho milosrdenství, aby osvítili duše a varovali je, aby
povzbudili Církev, aby se za nás víc modlila a přimlouvala."Osoba se
odmlčela.
Upřela zrak na zářivé
nebe a vážně pokračovala: Poslouchej dobře, co ti teď povím. Vlastním
smyslem milostí, které dostáváš, je to, že tě jimi Bůh zahrnuje, i když
nejsi hoden, protože má soucit s tvou ubohostí.
Kontemplace tohoto velikého tajemství,
rozvažování o Božím milosrdenství a spravedlivosti, meditace o
skutečnostech posledních dnů mají pro vás být školou a příkladem:
protože vaší úlohou je usilovat o to, abyste se stali svatými,
připravovat se na vstup do Božího domu po vaší pozemské smrti.
Všechny tyto milosti a
ponaučení ti Bůh uděluje v takové míře jen proto, aby povzbuzoval tebe a
duše ke svatosti. Ano, vy máte být svatí: Bůh chce, abyste byli svatí,
to je vaše pravé štěstí. Ježíš vám v Církvi dává všechny prostředky:
naučte se je užívat, čerpat z nich užitek!
Tohle všechno ti říkám a ukazuji proto,
aby se duše zanítily láskou, aby dychtily po Bohu, aby netoužily po
ničem jiném než po jeho čisté vůli. Učiňte všechno, abyste se vyhnuli
očistci: ne ze strachu, ale z lásky. Modlete se za nás, kdož jsme se mu
nedokázali vyhnout, ale nevybírejte jednotlivé duše kromě těch, za
které jste osobně povinni se modlit; všechno svěřte dobrotivé Matce,
nebeské Pokladní; ona všechny přímluvy rozdělí podle Boží vůle.
Povím ti teď, které jsou nejúčinnější
prostředky k tomu, aby ses vyhnul trestům v očistci: ve všem hledej
jedině Boží slávu, odpoutej se úplně ode všech stvoření, ve všem chtěj
plnit jen čistou Boží vůli2, s láskou se připravuj na smrt, pěstuj
ctnosti poslušnosti, pokory a ohleduplnosti a nos škapulíř Královny
Karmelu. To je vlastně program všeho pozemského života. Až budete někdy
číst dobrou knihu o očistci, dozvíte se, že tady o něm neříkám nic
nového. Kdo však tomu teď obětuje čas?
Víš, že existuje forma duchovního
labužnictví, která spočívá v tom, že člověk čte jenom díla, která duši
přinášejí útěchu a smyslové uspokojení? Mnoho zbožných duší chce číst
jen to, co se jim líbí, pod záminkou, že jim to vyhovuje. Jenže to, co
se člověku líbí, je zřídka lepší, a kdo tímto způsobem vyhovuje svým
duchovním choutkám, upadá brzy do samolibosti."
V tu chvíli duše ztichla a usmála se. O očistci jsem nikdy nečetl jiné dílo než Traktát o očistci sv. Kateřiny Janovské a pochopil jsem, že je to jedno z těch nejlepších děl, o kterých se ta osoba zmínila. A vše zmizelo.
PEKLO
Duše se náhle octne ponořená do
absolutní samoty, která působí jako úplný chaos, smrt, nicota. Kolem je
hrozná nepřítomnost, ne- komunikace, neláska, úplný nedostatek pohybu a
touhy Je to ponoření do hříchu a špinavého stavu, do absolutního
objektivního zla. Duše ví, že je hříšná, ale hřích jí už nepatří,
přestal být její vlastností a teď ji už naplno ovládá, proniká,
naplňuje. Duše si uvědomuje, že je odsouzena a že se stala svým
vlastním hříchem. Je to jako spletenec zatracence a hříchu. To je
peklo. Je těžké je vysvětlit. Dodatečně bych je přirovnal k jakési
atomizaci, strašlivé koncentraci zla, protože peklo není prázdné, ale
naplněné nicotou: je tam neslýchaný tlak, obrovská hustota a temnota.
Když mluvím o nicotě, není to nebytí, ale anti-bytí, antiláska.
V tomto stavu duše nic necítí, nic
nevnímá smysly, je to tisíckrát horší než všechna známá utrpení: jakási
agónie ducha, o které víme, že do ničeho nevyústí, leda do sebe
samotné, a stále se prohlubuje, protože duch je nucen připojit se k
nekonečné urážce, kterou tvoří hřích, přičemž se s ním ztotožňuje, stále
více s ním splývá. A přece tu není žádný pohyb ani pokrok, jen
narůstající nekomu- nikace mezi zatracenci, kteří jsou natlačeni vedle
sebe, namačkáni, tísněni navzájem jen proto, že tam jsou. Je to horší
než nenávist, která je vášnivé, výbušné hnutí a kterou člověk může do
jisté míry analyzovat nebo vybít. Je to neláska ve své mrazivé
objektivitě. Protože i když duše v pekle hoří, je zároveň pohroužená do
ledové zimy, která je zimou druhé smrti, věčné smrti.
A ještě něco, co duše dobře chápe - to
není vstup do nicoty, to není jenom rozplynutí, to je neživot: žádný
dynamismus života, žádná tvořivost, žádný vývoj. To je trvalý stav
zešílení a sklíčenosti, který se ustavičně zhoršuje a stupňuje, neboť
tato smrt je ustavičné a věčné peklo. Toto utrpení je krutější než
všechno, co známe. Nejžhavější oheň na zemi je ledový ve srovnání s
pekelným ohněm a nejostřejší zima na zemi je žhavá oproti ledové zimě
druhé smrti.
Duše tu nezakouší nebytí, ale
nemožnost být tím, čím je, absolutní neschopnost být, stát se tím, čím
je, protože byla povolána stát se tím v tajemství spásného kříže, ale
ona tajemství odmítla, opovrhla nezištným darem spásy.
Ó JEŽÍŠI, VŠECHNO PRO NĚ!
Má duše je ještě pod dojmem vidění
očistce, které jsem obdržel včera, a modlím se za tyto svaté duše
zvláště v dnešní svátek Očekávání Panny Marie. Ve světle tohoto svátku
obětuji Bohu Mariino pokojné očekávání za ubohé duše, které se stravují v
bolestném očekávání; vlastně stejně jako oslavilo Pána Mariino tiché a
důvěryplné očekávání, oslavuje ho i očekávání duší v očistci, i když
jiným způsobem. A nejsvětější Panna může za tyto duše orodovat.
Tento úmysl zabral velkou část mého dne,
ale blízkost Vánoc mi duši naplňuje radostí, pokojem, sílou, důvěrou.
Vpodvečer se můj anděl strážný zjevil mému vnitřnímu zraku. Stál přede
mnou a povzbuzoval mě: V tomto čase Pánova narození už neuvidíš nic z
očistce. To tě musí povzbudit k větší věrnosti v modlitbě za svaté duše v
očistci. Když se k nim obrátí tvá duše, přednes Nejvyššímu tuto
jednoduchou prosbu: ,Ó Pane, všechno pro ně!' Pronikni dobře do smyslu
těchto slov, vyslov je s vírou a s láskou a nezapomeň, že k projevení
lásky k bližnímu vůbec nepotřebuješ mnoho slov. Pochopte konečně, jak
moc je pro vás důležité modlit se za duše v očistci! Je to jedna z
vašich úloh bratrské lásky, a jestliže ji před Bohem nesplníte, můžete
za to být přísně potrestáni: mnoho duší je za to v očistci, pykají
proto, že se nemodlily za své blízké zemřelé."
Jak můžete být tak necitelní vůči takovým mukám lásky!
Anděl umlkl. Rukou mi ukázal očistec rychlé, krátké, ale velmi obsažné vidění - a pokračoval:
„Jak můžete být tak necitelní vůči
takovým mukám lásky! Vy jste na zemi, máte přece účast na společenství
svatých: nemáte možnost utíkat se k orodování blahoslavených a zvláště
Matky Boží? Nuže, duše v očistci také potřebují orodovníky a nacházejí
je mezi vámi i v nebi.
Modlete se za ně, potřebují vaši pomoc,
očekávají od vás věrnost a soucit. Bůh si to přeje, protože vaše
modlitba za tyto svaté duše je skutkem bratrské lásky, svědectvím
lásky: pomůže vám pokročit dál v této činnosti a ve víře, rozšíří obzor
vaší bratrské lásky a prohloubí vaši víru, obohatia posilní vaši
naději. A to všechno oslaví Boha a potěší svaté duše v očistci."
Tiše jsem se modlil, neustále jsem
opakoval vzývání: „Ó Ježíši, všechno pro ně, všechno pro tyto svaté
duše!" Anděl souhlasně přikývl a pokračoval: Pán chce, abys to všechno
napsal pro jeho slávu a proto, aby oheň lásky k bližnímu zachvátil
celou zem. To vše bude sloužit velkému počtu duší: tvým bratrům na
zemi, kteří to budou číst, odhalí ještě víc své lásky, poněvadž nikdo
nemůže zůstat necitelný vůči takovému utrpení! Přečtou-li to duše s
vírou a důvěrou, povzbudí je to a porostou ve víře, v lásce k bližnímu a
v naději. A značný počet duší v očistci získá pomoc modlitbami a
dobrými skutky tvých bratrů, dojatých jejich mukami a jejich potřebami.
Chápeš nyní, proč to musíš psát? Musíš se úplně odevzdat do služeb Pána, který tě chce použít jako nástroj skrytý ve své dlani."
Když jsem slyšel tato slova, na okamžik se mě zmocnilo veliké vzrušení. Anděl, jako by si toho ani nevšiml, dodal klidně:
„Zůstávej v pokoji! V pokoji Božím, ne v
pokoji světa, který je jen karikaturou a napodobeninou pravého Božího
pokoje. Vytrvej ve věrné poslušnosti vůči svému duchovnímu otci: otevři
mu svou duši a zakryj si uši před bídným ruchem světa. Setrvej v Božím
tajemství, které nemá v očích světa žádnou cenu. Jedině Bůh dokáže
posuzovat správné a nesprávné, svět umí jenom pochlebovat těm, kteří mu
lichotí, a odsuzovat ty, kteří jím pohrdají. Zůstaň v Srdci přečisté
Marie, vaší neposkvrněné Matky: v ní je jen světlo a pravda, ona vám
otevře eucharistické Srdce svého božského Syna."
Potom anděl odešel. Jsem v pokoji.
Několik příkladů známých zjevení duší z očistce
Sv. Kristina Belgická (1150-1224), pasačka
ze St. Tron- du v lutyšské diecézi, které říkali také Podivuhodná
Kristina, protože se v jejím životě přihodilo mnoho dosvědčených divů,
mohla ve vidění spatřit nebe i očistec. Slyšela hlas: „Kristino, teď
jsi v nebeské blaženosti; ponechávám tvému svobodnému rozhodnutí už ode
dneška zůstat mezi vyvolenými, nebo se ještě vrátit na zem a pomáhat
dobrými skutky duším v očistci. Zvolíš-li to první, budeš už v bezpečí a
nemusíš se ničeho bát; v opačném případě se vrátíš na zem a tam tě čeká
opravdové mučednictví. Zato však pomůžeš nešťastným a tvá koruna bude
krásnější." Kristina odpověděla: „Pane, dovol mi vrátit se, abych mohla
trpět za zemřelé. Nebojím se žádných bolestí ani trpkosti." Potom konala
mimořádné kající skutky za duše v očistci. Mnohé z nich, mezi nimi
Ludvík hrabě z Leonu, sejí
zjevily a děkovaly, že je vysvobodila z očistce.
Sv. Gertruda Veliká, abatyše v Helftu a pisatelka slavného díla „Posel božské lásky" (1256-1302), viděla
jednou duši zemřelé řeholnice, která posuňky naznačovala, že odchází od
svého božského Ženicha. Když se jí Gertruda ptala, proč to dělá,
odpověděla: „Nejsem dosud očištěna od těch skvrn, které zanechaly moje
hříchy; i kdyby mi dovolil v tomto stavu vstoupit do nebe, nepřijala
bych nabídku, protože vím, že dosud nejsem důstojnou nevěstou svého
Pána, i když se ti jevím v takovém jasu."
Sv. Veronika Giuliani (1660 – 1727), ktorá z Božej vôle bola veľakrát v očistci nám zanechala o ňom toto svedectvo:
„Tresty v očistci sú také ukrutné, že žiaden ľudský rozum ich
nedokáže pochopiť. Oheň je taký žeravý, taký prenikavý, že keby mal
zásah ako blesk, zničil by svet a roztavil by ho ako vosk. Duše sú akoby
vtelené do ohňa… nieto odpočinku: neskončilo sa jedno trápenie a hneď
začína druhé, ešte tvrdšie než bolo predtým. Z utrpenia duša umiera, a
znova sa narodí, aby ešte trpela. Čo sú muky mučeníkov? Nič, nič v porovnaní s týmto… v predpoklade, že by sa duša mohla vrátiť na zem, prijala by radšej všetky mučeníctva, len aby sa vyhla očistcu… Kiež by som mohla bežať po svete a kričať všetkým: Pokánie! Pokánie! Už nie hriechy, ale čnosti a obety! Predchádzajte očistcovému ohňu!… prehovorila som a nepovedala som nič… telesné bolesti nie sú ničím v porovnaní s bolesťami duše… každá minúta je ako večnosť!”
„Ešte neskončí jedna bolesť, keď príde ďalšia a ešte väčšia… Ja verím, že hromada bičov, ktoré používali na mučenie mučeníkov, nie je ničím, nulou v porovnaní s najmenšou bolesťou v očistci.
Sv. Brigita Švédská, zakladelka řádu (1306-1373 v
Římě), píše: „Stejně jako se hladový těší z pokrmu, žíznivý z nápoje a
nemocný z lůžka, kam ho položí, tak se duše v očistci radují
a mají účast na všem dobrém, co se pro ně na světě dělá."
Sv. Josef z Leonisy (1556-1612), kněz
kapucínského řádu, měl dobrého přítele, bratra Jeronýma. Jako studenti
teologie si slíbili, že ten, který první zemře, přijde druhého
informovat o svém stavu. První zemřel mladý bratr Jeroným. Jednou brzy
po smrti se objevil v cele br. Josefa. Ten se zeptal: „Cožpak jsi
neumřel?" „Ale ano, zemřel jsem, ale Bůh mi dovolil k tobě přijít." ,Jak se ti vede, Jeronýme?" Jeroným povzdechl: „Kdybys, Josefe, věděl, jak přísnýje Boží soud, když umřeme!"
Po chvíli mlčení připojil: Josefe, Josefe, kéž bys co nejlépe poznal, jak je
těžké dostat se do věčné blažeností!" Nato zmizel.
Markéta Marie Alacoque (1647-1690) píše ve svém Vlastním životopise*:
„Když jsem o Božím Těle byla před Nejsvětější svátostí oltářní,
zjevila se mi náhle nějaká osoba, úplně zahalená ohněm. Politováníhodný
stav, kterým mi naznačovala, že je v očistci, způsobil, že jsem
prolévala hojné slzy. Řekla mi, že je duše jednoho benediktinského
mnicha, který mne jednou zpovídal a poručil mi přistoupit ke svatému
přijímání. Za odměnu mu Bůh dovolil obrátit se na mne, abych mu ulehčila
jeho trápení. Prosil mne o všechno, co budu po tři měsíce dělat a
trpět.
Autobiographie, vydání z r. 1920, s. 98. 96
... Po uplynutí tří měsíců jsem jej spatřila zářícího radostí a slávou: odešel do radosti věčného štěstí. Děkoval mi a řekl, že mne bude u Boha ochraňovat."
Sv. Veronika Giuliani, klariska-kapucínka (1660-1727), popisuje,
jak sejí zjevoval zemřelý otec a prosil ji o pomoc. Pán Ježíš jí
slíbil, že otec bude vysvobozen, když ona vezme na sebe jeho utrpení. O
Vánocích, na kdy jí bylo vysvobození otcovo přislíbeno, viděla, jak
otce vzal anděl za ruku, jak ji otec pozdravil, poděkoval jí a potom
jeho postava zmizela v podivuhodné záři.Don Giovanni Bosco* (1815-1888) ztratil r. 1839 svého nej- bližšího přítele z mládí, Luigiho Comolla.
Oba přátelé si dali vzájemně odvážný slib: Kdo dříve zemře, přijde pozůstalému příteli oznámit svůj úděl na jiném světě.
V
noci po pohřbu se v ložnici, kde spalo asi dvacet boho- slovců, ozval
strašný rámus. Bez ustání šlehaly blesky. Dům se otřásal. Nějaký hlas
volal: „Bosco, jsem zachráněn!" Semi- naristé byli celí zděšení a až do
ranních červánků se žádný neodvážil jít z postele. Je to neuvěřitelný
příběh, ale všichni dosvědčili, že to opravdu prožili.
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše (1873-1894). Teologie
malé Te- rezičkyje prožitá teologie, teologie zkušenosti. Ona přijala
správnou katolickou výchovu doma a ve farnosti a také v klášterní-
von Matt, Don Bosco, s. 64/65, NZN Verlag, Ziirich.
V škole benediktinek v Lisieux a byla tak seznámena s vírou v očistec. Ale její otevřenost pro všechno, co se týká očistce, velmi přesahovala průměr.
Pod vedením Ducha Svatého se u ní
v průběhu let vyvinuly myšlenky, tušení a ideje, které nakonec vyústily
v to, co se nyní nazývá „učení malé Terezie o očistci.
V
církvi existuje všeobecně rozšířené chápání, že se člověk sotva vyhne
očistci. Světice naproti tomu už jako novicka odporovala své
spolusestře, která také tak smýšlela, poznámkou: „Nemáte dost důvěry,
máte příliš strachu před dobrým Bohem. Ujišťuji vás, že On je tím
zarmoucený. Nemáte se bát očistce proto, co tam máte vytrpět, ale máte
se snažit tam nemuset přijít, abyste tím Boha potěšila, protože On
nerad ukládá tento trest. Jakmile se pokusíte o to, abyste se Mu ve všem
líbila, a máte neotřesitelnou důvěru, očistí vás v každý okamžik ve
své lásce a neponechá ve vás žádný hřích. A pak si můžete být jista, že
nepřijdete do očistce!"**
Ona
dokonce říkala, že nedostatkem důvěry, že po smrti hned přijdeme do
nebe, Boha urážíme. Když zpozorovala, že její novicky příležitostně
mluví o tom, že by také na ně jednou měl přijít očistec, opravila je a
řekla: „Ó, je mi vás líto a urážíte dobrého Boha, když věříte, že musíte
přijít do očistce. Když se miluje, nemusí být žádný očistec."***
To
je teď nová nauka, ale jenom pro ty, kteří Boha neznají, kteří nejsou
dětmi, nedůvěřují. Aleje správné dívat se na věci tímto způsobem. Bůh
nás sice bude jednou soudit, ale On je vždy nejprve náš Otec, který trpí, když musí své
dítě trestat a vidět je trpět. Dítě by mělo konat Jeho vůli z dětské
lásky, ne aby uniklo trestu. To znamená v podstatě, že Bůh nechce
očistec! On dopouští utrpení svých dětí, ale tak, jako by se přitom
musel dívat jinam.
Srov. Philippe de la Trinité, La doctrine de sainte Thérěse sur le Purga-
toire, Editions duParvis, CH-1648 Hauteville / Suisse 1992, s. 16.
Annales de Sainte Thérěse, Lisieux, č. 610, únor 1982.
Srov. dopis sestry Marie de t Eucharistie z 8. čerunal897, Dokumentation, Karmél von Lisieux.
Jestliže
má Terezie pravdu, že člověk nepotřebuje přijít do očistce, protože Bůh
sám to nechce a nám určitě rád pomůže, pak myšlenka, že se člověk může
očistci vyhnout, není tak scestná. Ale prozatím existuje přece problém
uvedeného pojetí, podle něhož jen málokteří uniknou očistci. Tato víra
je kromě toho potvrzena velkými světci a mystiky, jako sv. Janem od
Kříže, který ve svém spise „Temná noc", 2. kniha,
kapitola XX říká: „Jenom malý počet duší dosáhne dokonalé lásky", což
je nutné, abychom ihned přišli do nebe. Také velká Terezie z Avily
zakusila, že se duše jen velmi zřídka vyhnou očistci.* Svatý farář z
Arsu prohlásil: „Je jisté, že jen velmi malý počet vyvolených nepřijde
do očistce a že ta utrpení, která tam musí vydržet, přesahují všecko, co
si umíme představit."**
K tomu
se připojuje také přesvědčení rozšířené mezi zbožnými křesťany, že
dokonce dobří věřící a Bohu zasvěcené osoby jsou po smrti vydáni po
určitou dobu očišťování, očistci. Jako důvod pro to slyšíme stále stejný
argument: „Očistci vůbec není lehké se vyhnout. Nikdo není svatý a já
tam budu muset nějaký čas také pobýt." K tomu se ještě velkoryse dodává: „Bůh je přece spravedlivý," nebo „my jsme si to přece také zasloužili."
O
to obdivuhodnější je proto názor malé sv. Terezie. Když jednou
povzbuzovala svoji novicku, sestru M. de la Trinité, že také pro ni je
možné, aby po smrti hned přišla do nebe, zeptala se sestra: „Když se pravidelně prohřešuji malými hříchy, mohu ještě doufat, že dojdu bez oklik do nebe?"
Sestra
Terezie, která dobře věděla o slabostech své novicky, odpověděla: „Ano!
Bůh je dobrý. On bude vědět, jak se vám může přiblížit. Ale přesto se
snažte být věrná, aby Bůh nečekal nadarmo na vaši lásku!"
Srov. Ferdinand Holbôck: Očistec, Salzburg 1977, str. 94n.
Srov. La Doctrine, o.c., str. 22n.
Bůh je více otec než soudce
Jednou
přišla Terezie v klášteře do sporu na toto téma se sestrou M.
Febronií, sedmašedesátiletou podpřevorkou. Ta se dověděla, že sestra
Terezie vyzývala novicky, aby věřily, že po smrti mohou ihned přijít do
nebe. To sejí nelíbilo, protože považovala tuto důvěru za přehnanou, a
sestře Terezii to vyčítala. Ta se pokoušela klidně a přívětivě vysvětlit
svůj názor, ale neúspěšně. Sestra M. Febronia trvala pevně na svém,
tj. také ještě dnes všeobecně rozšířeném názoru o spravedlnosti Boží.
Pro Terezii byl Bůh více Otcem než Soudcem.
Netrvalo to ani rok a sestra Febronia ještě s jinými sestrami podlehla v lednu 1892 chřipce,
která tehdy řádila. Tři měsíce potom měla sestra Terezie sen, který
vyprávěla sestře převorce a který je zapsán v procesních aktech:
„Moje
matko, sestra M. Febronia přišla této noci, aby mě poprosila o
modlitby za ni. Je v očistci, jistě proto, že se málo spoléhala na
milosrdenství dobrého Boha. Skrze její úpěnlivou žádost a její hluboký
pohled se mi zdálo, že mi chce říci: Vy jste měla pravdu, na mně se teď
vykonává celá spravedlnost Boží, ale je to moje vina. Kdybych vás
poslechla, nebyla bych teď tady."
Hubert van Dijk Terezie od Dítěte Ježíše o očistném utrpení
(1873-1897)
Sv.
Pater Pio ze San Giovanni Rotondo, kapucín (1887- 1968), jehož
vyprávění zaznamenal P. Alberto D'Apolito,* jak je sám slyšel jednoho
odpoledne v květnu r. 1922. Šlo o zjevení starého muže, který našel
útočiště v budově kláštera San Giovanni Rotondo (poté, co klášter byl
po sekularizaci přeměněn v azyl pro bezdomovce) a umřel uhořením.
Jak sv. Pio zažil zjevení jedné ubohé duše
Žili
jsme uprostřed první světové války. Klášter San Giovanni Rotondo byl
jako všechny kláštery řeholní provincie prázdný, protože bratři byli
povoláni do zbraně. Byli přítomni jenom chlapci ze serafinského
semináře, který byl obhospodařován mnou a P. Paolinem z Casacalenda.
Jednoho
odpoledne v zimě, po silném sněžení, přišla na návštěvu do kláštera
slečna Assunta Di Tomaso, sestra P. Paolina. Chtěla tu několik dnů
zůstat.Před setměním řekl P. Paolino sestře, aby šla dolů do vesnice a
požádala o ubytování Rachelinu Russo, dobrodinku kláštera. Assunta se
ale zdráhala jít sama ve vysokém sněhu z kláštera a vystavit se
nebezpečí, že bude roztrhána vyhladovělými zdivočelými psy nebo
přepadena nějakým zločincem. P. Paolino jí řekl: ,Assunto, ty přece víš,
že v klášteře je klauzura a ženy nesmějí dovnitř. Co máme dělat?'
Assunta odpověděla: ,Dej mi přinést sem, do tohoto pokoje, skládací
postel pro tuto noc. Zítra pak půjdu k Rachelině.' P. Paolino: ,Když se s tím spokojíš, že přenocuješ tady v hovorně, dám ti přinést postel a můžeš tady klidně spát.'
Dal jednomu chovanci příkaz, aby přinesl postel a zatopil v krbu, aby se pokoj zahřál.
Po večeři a potom, co chlapci už byli v postelích, šli jsme P. Paolino a já dolů, abychom popřáli Assuntě dobrou noc.
P. Alberto D'Apolito, PadrePio da Pietrelcina.
Po krátkém rozhovoru řekl P. Paolino své sestře: ,Assunto, půjdu do kostela, abych se pomodlil růženec, a ty si zatím povídej s P. Piem.' Assunta ale odpověděla: Já půjdu s tebou.
Zavřeli za sebou dveře a já jsem zůstal sám sedět u krbu.
Modlil jsem se se zpola zavřenýma očima, když jsem viděl, jak se
otevřely dveře a vstoupil nějaký starý muž, zahalený do širokého
pláště, jak se oblékají rolníci ze San Giovanni Rotondo. Posadil se
vedle mne. Díval jsem se na něho, aniž bych přemýšlel, jak se v tuto
pozdní hodinu dostal do kláštera. Zeptal jsem se ho: ,Kdo jsi? Co chceš?'
On odpověděl: Jsem ten a ten...' Řekl mi jméno a příjmení i přezdívku: ,Pietro di Mauro, syn Nicola, zvaného Precoco.'
Pak k tomu dodal: ,Zemřel jsem v tomto klášteře, když ještě byl azylem pro žebráky, 18. září 1908 v cele číslo 4. Jednoho večera jsem usnul s hořící
cigaretou v posteli. Slamník se zapálil a já jsem se udusil a uhořel.
Jsem v očistci a potřebuji jednu mši svatou, abych byl vykoupen. Pán mi
dovolil, abych sem přišel a poprosil vás o pomoc.'
Když jsem ho vyslechl, řekl jsem: , Buď
úplně v klidu, zítra od- sloužím mši svatou za tvoje vysvobození.'
Zvedl jsem se a doprovodil ho ke klášterní bráně, abych ho propustil.
Přitom jsem si vůbec neuvědomil, že dveře byly uzamčeny a zavřeny na
závoru. Otevřel jsem a rozloučil jsem se. Měsíc svítil a jasně
ozařoval zasněžené kostelní náměstí. Když jsem ho už neviděl, zamkl
jsem rychle dveře, dojatý svatou bázní, a šel jsem zpátky do přijímací
místnosti. Cítil jsem se blízký mdlobám. Když se P. Paolino a jeho
sestra vrátili po modlitbě růžence zpět do místnosti, mysleli si, že
jsem nemocný. Popřáli jsme Assuntě dobrou noc a P. Paolino mě doprovodil
do mé cely. Neřekl jsem nic o zjevení zemřelého.
Několik dnů po odjezdu své sestry chtěl P. Paolino vědět, co se stalo
toho večera, kdy mi bylo tak špatně. Všechno jsem mu přiznal a
vypravoval jsem mu až do nejmenšího detailu o zjevení mrtvého.
Potom jsem
řekl: ,Toho večera jsem přece nemohl v přítomnosti tvé sestry
vyprávět, že se mi zjevil mrtvý, jinak by v té místnosti určitě už
nespala.'"
Když dovyprávěl do konce, řekl P. Pio, že duše zemřelého byla mší svatou vysvobozena z očistce a dosáhla Božího království.
P. Paolino šel s biografickými údaji mrtvého do úřadu evidence obyvatelstva, aby přezkoušel, zda všechno odpovídá pravdě.
Podle rejstříku se vše odehrálo tak, jak o tom vyprávěl P. Pio.
Nesuďte, abyste nebyli souzeni.
Můj
starší bratr byl lehkovážný, můj otec velmi přísný. Po smrti našeho
otce řekl jednou můj bratr: Za otce nedám sloužit žádnou mši. Jestliže
je v nebi, nepotřebuje žádnou. Jestli je v pekle, nepomůže mu ani mše.
Jestli je v očistci, pak mohu zůstat klidný, protože si ho zasloužil.
Před
několika roky můj bratr zemřel. Jedné noci se mi zjevil ve snu a řekl,
že se za něho nemusím modlit, protože moje modlitby dostávají jiné duše a
ne on. On si musí svoje tresty za hříchy protrpět. Dlouhou dobu jsem o
jeho slovech přemýšlel, až jsem si jednoho dne vzpomněl na to, co řekl o
mém otci, a připomněl jsem si slova Spasitelova:
Jakou měrou vy měříte, takovou vám bude naměřeno.
P. Alfons Gilbert Convento De Santo Antonio, Rio de Janei
- tento den konají všichni, komu je to možné, návštěvu hřbitova, aby se pomodlili u hrobů svých milých. Také já sestoupím dnes odpoledne do vatikánských katakomb, abych setrval v modlitbě u hrobů svých předchůdců. V duchu se přenesu také na hřbitov v Krakově, kde odpočívají moji milí zemřelí, a na jiné hřbitovy světa a především se budu modlit u hrobů, které upadly v zapomnění.
Liturgie
učí ve jménu solidarity, která spojuje všechny členy Církve, abychom se
modlili za všechny: To je svazek, kterýje silnější než smrt. Ať nikomu
nechybí naše pomoc modlitbou!
-
tomto duchovním klimatu cítíme více než jindy živou a utěšující přítomnost Mariinu. Včera jsme ji nazývali Královnou všech svatých a rozjímali o ní uprostřed nebeského shromáždění blažených duchů. Dnes odporoučíme jí, Matce milosrdenství, duše zemřelých věřících.
Pro
lid Boží je znamením útěchy a jisté naděje. V ní poznáváme živý obraz
slova Kristova: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět
Boha." (Mt 5,8) Jejich přímluva ať nás zasáhne, abychom dosáhli zaslíbení evangelia.
Blahoslavený Jan Pavel II.
Papež
zavedl Neděli Božího milosrdenství. Neděle po Velikonocích se má podle
vůle papeže bl. Jana Pavla II. ve všech diecézích světové církve
slavit jako „Neděle Božího milosrdenství".
Ve
čteních a liturgii se má o této neděli podle výroku bl. Jana Pavla II.
ukazovat „cesta milosrdenství, jíž se buduje vztah jednotlivce s Bohem a s lidmi. Kristus učil, že člověk přijímá milosrdenství od Boha a měl by je prokazovat také ostatním."
Ve Francii je slavná svatyně „Naší milé Paní, Osvoboditel- ky trpících duší" (Notre-Dame de Mondigeon, Libératrice des Ames du Purgatoire). Montligeon leží v Normandii (severní Francie) v kraji Orne (střediskem je město Alengon, kde se narodila sv. Terezie z Lisieux).
Milostný obraz se nachází ve svatyni La Chapelle-Mondige- on; vztahuje se k Dílu smíření („Oeuvre Expiatoire"), které založil farář této obce, Msgre Buguet, roku 1884 a které bylo povýšeno roku 1893 papežem Lvem XIII. na arcibratrstvo Prima-Pri- maria.
Jeho
účelem je vykoupení opuštěných duší v očistci modlitbami jeho členů a
zvláště přinášením oběti mše svaté. Dílo se rozšířilo rychle do celého
světa. Sídlo Díla smíření se nachází v bazilice Naší milé Paní z
Mondigeonu.
Socha Naší milé Paní, Vykupitelky duší v očistci, byla korunována v roce 1935 ve
jménu Pia XI. Nádherná bazilika přitahuje ročně tisíce lidí. Poutníci
přicházejí z Francie a ze zahraničí, aby prosili Matku Boží za své
mrtvé. Toto je svaté místo, na němž „živí vycházejí vstříc mrtvým".
Modlitba k Naší milé Paní z Montligeonu
Ó slavná
Panno Maria! Pohlédni milostivě na ubohé duše, které jsou ještě drženy v
plamenech očistce, daleko od Boha a od Tebe, jejich nejmilosrdnější
Matky. Uvolni jejich pouta a vysvoboď je z podsvětí, kde vzlykají plné
touhy po nebeské vlasti a po šťastném okamžiku svého konečného spojení s Bohem,
vytouženým cílem svých srdcí. Především prosíme za ty duše, které jsou
nejvíce opuštěny. Za ně tě zvláště naléhavě prosíme. Ó Matko dobrotivá, splň laskavě naše prosby a dej jim plnou jistotu. Ó Maria! Voláme k Tobě: Přiveď nás všechny do nebe, k našemu Spasiteli Ježíši Kristu, Tvému milovanému Synu, který s Otcem a Duchem Svatým žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
Sv. Pius X. (1835-1914)
**==***==**
(Pattloch Verlag) píše P. Reginald Omez OP:
„Vícekrát jsem navštívil proslulé ,Muzeum duší v očistci' v Římě. Založil je roku 1900 P.
Viktor Jouet, kněz kongregace Božského Srdce a zakladatel časopisu
.Očistec'. V tomto muzeu ukazují návštěvníkům originální a svým způsobem
jedinečnou sbírku.
Je
možné vidět ohnivé stopy, které údajně zanechaly duše z očistce, a to
na modlitebních knížkách (např. Markéty Dammerleové z Erlingenu), na
misálech, na látkách (např. na košili pana Josefa Leleuxe z Monsu, kde
je vidět otisk žhavých prstů ze dne 21. ledna 1789), nebo silně ožehnutý vojenský plášť italské stráže, která stála jednou v noci roku 1932 v Panteonu u náhrobku zavražděného krále Humberta I.
Jeho
ohnivá ruka vypálila znamení na rameni vojáka a svěřila mu poselství
pro Viktora Emanuela III. Je tam také kříž poznačený bezpochyby špičkou
žhavého ukazováku. Pripustíme-li, že takové otisky nejsou dílem pouhé
náhody nebo podvodu, je jistě zřejmé, že je nezpůsobil duchovní oheň,
který pálí duše zemřelých. Může to být jenom výsledek zázračné Boží
moci, která za tím účelem stvořila nástroj, který může předměty ožehnout
a zanechat na nich černé stopy.
Je to pouze obraz palčivého duchovního utrpení těchto duší ve stavu smírného očišťování."
Konečné očišťování neboli očistec
-
- Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jistí svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti.
-
Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je něco úplně jiného než trest zavržených. Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském a tri- dentském sněmu. Církevní tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma, o očistném ohni:
Co
se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním
soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je Pravda, říká, že jestliže se
někdo rouhá Duchu Svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v
budoucím (Mt 12,31). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku."
-
Toto učení se také opírá o modlitbu za zemřelé, o níž hovoří již Písmo svaté: „Proto dal [Juda Makabejský] přinést smírnou oběť za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy." (2 Mak 12,46) Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť, aby, očištěni, mohli dosáhnout blaženého patření za Boha. Církev také doporučuje almužny, odpustky a kající skutky za zemřelé:
„Pojďme
jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni
obětí svého otce, proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary
za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm,
kteří
jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby."
Odpustky
1472 Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem,
a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven
věčného života se nazývá „věčný trest" za hřích. Na druhé straně každý
hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být
očištěno buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá
očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest" za
hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou
Bůh postihuje hříšníky zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé
podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout
naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest.
1498 Prostřednictvím odpustků mohou věřící získávat pro sebe, ale i pro duše v očistci prominutí časných trestů, následků hříchů.
159 Co je očistec (purgatorium)?
Očistec, který si lidé často představují jako určité místo, je stavem. Kdo zemře v Boží milosti (tedy v pokoji s Bohem a lidmi) , avšak potřebuje ještě očistit, než se může zahledět na Boha tváří v tvář, prochází očistcem.
Když Petr zradil Ježíše, Pán se obrátil a pohlédl na ľ< lia „...a Petr vyšel a hořce se rozplakal" - prožil pocit jako v i w'M ci. Takový očistec čeká pravděpodobně většinu z nás v okam/l ku naší smrtí: Pán na nás s láskou pohlédne - a my pot nimi- sžíravý stud a bolestnou lítost kvůli svému zlému nebo „| i neláskyplnému jednání. Teprve po této očišťující boh sl! lnuli me schopni se setkat v nezkalené nebeské radosti s Jclio mílu jícím pohledem.
160 Můžeme nějak pomoci zemřelým, kteří procházejí oŕlU'o váním ?
Ano, protože všichni pokřtění v Krista tvoří jediné >< i ství a jsou navzájem spojeni, mohou živí pomáhat duši m /< nite lých v očistci.
Když člověk zemře, už sám pro sebe nemůže nic mk l.ii ( i . aktivního osvědčování seje u konce.
Avšak my niužnih lat něco pro zemřelé v očistci. Naše láska sahá až
tam. Mnu, modlitbou, konáním dobra, ale především slavením omše můžeme zemřelým vyprosit milost.
Jako laň dychtí po bystré vodé, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří? Žalm 42,2-3
Oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Sv. Pavel, 1 Kor 3,13
Pane Ježíši, Oběti lásky, učiň mne živým, svatým, bohulibým obětním darem pro Tebe!
Střelná modlitba papeže sv. Pia X.
(1835-1914)
Ve svých modlitbách nesmíme zapomenout na žádný úd mystického Těla, tím méně na ty, kdo jsou po své smrti v očistci.
Pius XII., encyklika Mystici corporis (1876-1958)
Chci být od Boha souzen raději kvůli příliš velké dobrotě, než kvůli příliš velké přísnosti.
Sv. Odilo OSB, patron duší v očistci (962-1048)
Láska se vztahuje i na ty, kdo v této lásce zemřeli, protože láskaje životem duše, tak jako duše je životem těla.
Sv. Tomáš Akvinský OP (1225-1274)
Protože
láska je poutem, které údy církve navzájem spojuje, zahrnuje jak lidi
žijící, tak i ty, kteří nás v lásce opustili. Díky tomuto poutu lásky
mohou se stát oběti věřících užitečné zemřelým.
Diviš Kartuzián (1402-1471)
Dávejte
pozor a pochopte důvod, který vám vysvětlím: „Ježíš Kristus nazval
církev svou nevěstou a obec věřících nazývá svým tělem, jehož je božskou
hlavou. Je jisté, že neštěstí nejvíc doléhá na tu část těla, které
říkáme trpící církev, na drahé duše, které musí tolik trpět. Na celém
světě není utrpení, které by se mohlo srovnat s jejich utrpením.
Když tedy Ježíš Kristus vidí, že máte v srdci zvláštní soucit s tou částí jeho těla, která je nejopuštěnější, věřte, že pak i vás zvlášť miluje."
P. Etienne Binet SJ (1569-1639
Duše
v očistci musí tolik trpět kvůli své nedbalosti, kvůli pohodlné
zbožnosti, kvůli nedostatku horlivosti pro Boha a spásu bližních. Jak se
jim dá pomoci, když ne zadostiučiňující láskou, která za ně obětuje ty
činy ctností, které ony samy v životě zvláště zanedbávaly ?
Svatí
v nebi nemohou už za ně konat pokání a zadostiučinění. To očekávají od
dětí bojující církve. A jak moc po tom touží! Vy víte, že žádná dobrá
myšlenka, žádné vážné přání, které jim žijící člověk věnuje, se nemine
účinkem. A přece, jak málo se o ně staráme...!
Žijeme
z majetku našich zemřelých prarodičů a rodičů a lehko zapomínáme, co
jsme jim dlužni a jak oni touží po naší vděčnosti a jak potřebují naši
pomoc. Volají: „Snášej, trp, modli se, posti se, dávej almužny za nás!
Obětuj za nás mešní oběť!"
Bl. Anna Kateřina Emmerichová, řeholnice řádu sv. Augustina (1774-1824) Visionen
Kdyby
lidé věděli, jakou moc mají tyto dobré duše v očistci nad Božím
Srdcem, a kdyby věděli, jakých milostí je možné dosáhnout na jejich
přímluvu, jistě by nebyly tak opuštěné; musíme se za ně hodně modlit,
aby se ony hodně modlily za nás.
Sv. Jan Maria Vianney, farář arský (1786-1859)
Probuďte se, spáči,
proste Boha za duše v očistci!
Volání nočních stráží ve francouzských městech a vesnicích
Bůh nemůže změnit své bytí. Vždy musí být svatý. A protože je svatý, nemůže být žádná nesvätá duše v nebi blažená.
Bl. kardinál John Henry Newman (1801-1890)
Smíme
si to představovat tak, že duše při příchodu do jiného světa vidí
Spasitele tváří v tvář. To je blažený okamžik, ale jenom okamžik. Náhle
oněmí jásot a radost, protože svatozář, která ji ozařuje, jí zjevuje k jejímu
zděšení tmavé skvrny ve vlastní duši a ona vidíš hrůzou, že také první
pohled Soudce ulpívá na těchto tmavých skvrnách, a jak se jeho obličej k ní obrátí s nelibostí, smutkem a výčitkou. To ji tak zahanbuje, otřásá a ničí, že není potřeba žádného příkazu, aby ji poslal pryč.
Duše
mají samy jenom jediné přání, očistit se tak rychle, jak je možné, aby
odstranily překážku věčného spojení se Spasitelem. Začíná se ihned ,noviciát'pro
nebe v nepřetržitém smiřování. Pouze ten člověk, který zde na zemi
těžce trpí na těle i na duši, je schopen jen vzdáleně tušit, co je to
očistec.
Očistec je říše pokorného sebepoznávání, říše neutišitelné, sžíravé touhy po Bohu. Duše se cítí být přitahovány k Němu,
nejvyššímu Dobru, nezadržitelnou silou. Sv. Alfons z Liguori řekl:
„Protože se ale cítí být svojí vinou zdržovány, pociťují takovou bolest,
která by je mohla v každém okamžiku usmrtit, kdyby mohly zemřít."
Biskup Dr. Paul Wilhelm von Keppler (1852-1926)
I
když očistec znamená trest, přesto je zároveň i lékem. Pochopíme to
hned, když uvažujeme o tom, co pro člověka znamená hřích. Hřích je pro
duši jedem. Rozhřešení jej sice učiní neškodným, ale to, co zlého
působí a co už způsobil, nemůže odstranit: život je oslaben.
Hřích
duši zraňuje. I když se rána zahojí, jizva zůstane. Hřích je nemocí
duše. Každé uzdravení však žádá oběti. Každá nadpřirozená škoda musí být
nadpřirozeným způsobem odstraněna, buď zde na zemi, nebo na druhém
světě.
Andrée Bourois-Macé (1899-1987
Patření na Boha ve věčné blaženosti v nebi, nebo odloučení od Boha ve věčném zavržení v pekle: Toto jasné rozhodnutí „buď - nebo",
zjevené v Písmu svatém, čeká na každého člověka jako věčná odplata po
smrti a po osobním soudu, kterému se musí každý člověk podrobit.
Prof. Dr. F. Holbôck (1915-2002)
Romano Guardini jednou napsal, žeby se
o druhém světě dalo málo říci, kdyby se lidský život dal jednoduše
rozdělit na dobré a na zlé. Člověk je však bytost složitá, v níž dobro a
zlo leží tak blízko sebe, že se někdy dají těžko od sebe oddělit (vzpomeňme na podobenství o koukolu mezi pšenicí v evangeliu).
Člověk je nejkrásnéjším Božím tvorem. Bůh se s ním chtěl spojit, v něm chtěl najít své zalíbení a povolal tuto bytost k dokonalému
sjednocení. Když tedy je tento tvor osvobozen od hmotných vazeb a
objeví se před ním, chce jej Bůh vidět dokonalého, absolutně hodného své
lásky.
J. M. Szymusiak SJ (1920-1987)
Bůh, k němuž dospějeme, je nebem; Bůh, kterého ztratíme, je peklem; Bůh, který nás očišťuje, je očistcem.
Hans Urs von Balthasar (1905-1988)
I budu zpívat chválu druhé říše, kde lidský duch své poskvrnění smyje a hodným nebe stane se tak spíše.
Dante (1265-1321) Božská komedie - Očistec, 1. zpěv, verš 4-6
Z kníhy videní očistce
V kapii Duší v očistci v Sonntaguje dovoleno sloužit mši svätou. To velmi oceňují skupiny poutníkú.
Z knihy duše v očistci : Maria Simma ( cirkevne schválené )
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára